Příznivci i nepřátelé (nebo jenom nepříznivci?) bývalého a nejslavnějšího předsedy OSŽ se konečně dočkali. Obvodní soud pro Prahu 7 se po letech trapného mlčení rozhoupal a odvážil se nařídit na úterý 3.3.2015 jednání ve věci, nakolik odvolání ing. Jaromíra Duška z pozice předsedy Odborového sdružení železničářů, uskutečněné snad někdy v roce 2007, bylo platné nebo nikoliv.
Obvodní soud pro Prahu 7 předvolal obě strany sporu na své jednání o této věci po osmi letech od podání návrhu na rozhodnutí. OSŽ je v předvolání ještě uvedeno s adresou sídla na nádraží Praha Holešovice, takže je stále dána věcná příslušnost soudu pro Prahu 7, která zde byla na počátku sporu.
Nicméně mocným silám této země možná přísluší poděkovat za to, že konečně umožnily tuto záležitost soudně projednat, i když dnes by udělaly asi lépe, kdyby se soudní spis definitivně ztratil. Žádného z aktérů tehdejších událostí (tedy ing. Duška na straně jedné a OSŽ na straně druhé), které je přivedly k soudu, nebude už jeho rozhodnutí příliš zajímat. Senecova (a možná až Hérokleitova) poučka o tom, že nevstoupíš dvakrát do téže řeky, je v tomto případě víc než aktuální. Žalobce Dušek zřejmě ani v případě příznivého rozhodnutí nebude mít zájem pokračovat ve své činnosti jako předseda OSŽ, na druhé straně tehdejším představitelům OSŽ nikdo už nesejme (alespoň podle názoru některých příznivců Duška) nálepku pučistů a lhářů, a to ani v případě pro ně příznivého rozhodnutí soudu, které by případně potvrdilo, že žalobce Dušek byl odvolán ze své funkce po právu a v souladu se zákony této země a stanovami OSŽ.
Duškovi příznivci totiž vždy budou tvrdit, že osoby na straně OSŽ se odvážily proti svému předsedovi vystoupit až v momentě, když ten odjel do Řecka. Teprve poté mu byl pozastaven výkon funkce, vypnut mobil, zamknuta kancelář a začaly být podávány zprávy v tisku a televizi o jakýchsi Duškových pochybeních a věrolomnostech, aniž by se dotyčný mohl bránit, až byl posléze i ze své funkce odvolán. Tyto „argumenty“ a „důkazy“, kterými byla krmena i veřejnost, se později podle mého názoru ukázaly jako účelové. Koneckonců i SOSaD vznikl sdružením tehdejších členů OSŽ, kteří nesouhlasili s postupem tehdejšího vedení OSŽ proti Duškovi, a nově vzniklé základní organizace SOSaD si za to vysloužily od tohoto vedení řadu trestních oznámení, která sice způsobila obveselení policistů, ale ke škodě všech odborářů.
Od té doby tehdejší vedení OSŽ (které se nijak výrazně personálně neodchyluje od vedení dnešního) vyvinulo velké úsilí, aby Duška dehonestovalo silou vpravdě lví – a vše nadarmo a bez úspěchů. Několik zbytečných a Duškem od té doby vyhraných sporů (v nichž jen čelil žalobám OSŽ, aniž je vyvolal) je toho pádným důkazem. Ale to jsem ani nechtěl připomenout, protože to je stará vesta.
Snad jediné, co by mne na celé věci dnes zajímalo, je kde se soudní spis Dušek versus OSŽ toulal (nebo kde s ním byla podložená soudní skříň) a proč si soud myslí, že i po osmi letech rozhoduje o právech a právem chráněných zájmech výše uvedených účastníků ve smyslu práva a morálky tak, aby o nich bylo rozhodnuto spravedlivě a co nejrychleji. Jen tak totiž soudní rozhodnutí mohou být k něčemu, protože jen tak mohou být smysluplně a aktuálně vykonatelná a tím i spravedlivá. Tohle rozhodnutí k nim rozhodně patřit nebude. Ať již soud nyní vysloví cokoliv, vzkazuje účastníkům i veřejnosti, že mu spravedlnost i její výkon fakticky mohou být ukradené.
JUDr. Jiří Rokos, člen Generální rady SOSaDP.S. Ještě mne napadlo, jestli soud nechce vyhrabáním tohoto spisu blahopřát panu Bc. Pejšovi, tehdejšímu I. místopředsedovi OSŽ, k jeho nynějšímu životnímu jubileu. Ať už je to jak chce, dovolím si využít této příležitosti a popřát mu i já. Je mimořádně pozoruhodné, co všechno se mu podařilo vykonat.
