Hlavním tématem současné doby je už třetí měsíc válka, kterou Rusko rozpoutalo napadením Ukrajiny. Vedle utrpení Ukrajinců a pomoci jim je skoro nicotné zabývat se něčím jiným a i když o válce, Putinem nazvané „speciální vojenské operaci“, nemůžeme mít nikdo úplně objektivní informace, děsivá je ruská propaganda a masáž ruského lidu, kterou si naše bývalé Československo vyzkoušelo už v roce 1968, kdy nám v noci z 20. na 21. srpna „bratrská“ vojska pěti zemí Varšavské smlouvy (SSSR, PLR, NDR, MLR a BLR) překročila československé hranice a přijela nás „osvobodit“. Rozplynul se sen o demokracii, před kterou nás pak sovětská vojska „chránila“ přes 21 let, aby nás po téměř 23 letech opustil 27. 6. 1991 i poslední sovětský voják, věřící, že nás chrání.
Právě v Rusku se zrodil fenomén Potěmkina, jinak milence a neoficiálního spoluvládce carevny Kateřiny II. Veliké, a s ním i něco blízkého a oprášeného v současné době – Potěmkinovy vesnice. Už ne „stavění vesnic z papíru“ v éře Kateřiny Veliké, ale Potěmkinovy vesnice jako snažení se či dokonce umění na oko vylepšit něco více než je skutečnost, falešné přikrášlení a zastírání pravdivého stavu věcí.
Jedním z oborů, kde je třeba vycházet z pravdivého stavu věcí, patří určitě doprava, zejména ta železniční a bezpečnost na ní. Zatímco v posledních letech dochází v Evropě k renovaci a významnému kvalitativnímu rozvoji železnice, té české ujel úplně západ Evropy, předjíždí ji a stále více jí ujíždí i východ Evropy, před kterým jsme dokonce mívali náskok.
Celý článek Jindry Berounského zde: Potěmkin na české železnici
